Hra na radost
Chcete-li skutečně bydlet v duze - opatřete si duhu!
Pollyanna zavěsila sotva tři závěsky do sluncem ozářeného okna a již tušila, co se stane. Byla tak vzrušena, že mohla sotva ovládnouti své třesoucí se prsty, aby zavěsila i ostatní. Ale konečně byla s tím hotova a odstoupila zpět s tichým výkřikem radosti. Ona přepychová, ale pustá ložnice změnila se v pohádkový kraj. Všude tančily červené, zelené, fialové, oranžové, zlaté a modré plaménky. Stěna, podlaha a nábytek i postel, vše zářilo skvrnami třpytných barev.
„Ach, ach, to je krása!“ žasla Pollyanna; potom se náhle zasmála. „Myslím si teď, že slunce samo chce hrát tu hru, co říkáte?“ zvolala, zapomínajíc v té chvíli, že pan Pendleton nemůže věděti, o čem ona mluví.
(úryvek z knihy Pollyanna od Eleanor H. Porter)
proč lapače slunce?
Jako malá holka jsem jezdila na prázdniny k babičce do Hodonína. Ve stínu meruňky jsem každé léto četla oblíbenou knihu o dívce Pollyanně.
Osiřelá Pollyanna se přestěhuje ke své mrzuté a bohaté tetičce, která se rozhodne ji patřičně vychovávat. Ovšem dívenka se naučila od svého tatínka Hru na radost. V každé situaci umí totiž vidí „něco“, z čeho lze mít radost. Tuto hru začne hrát postupně s celým městečkem. A najednou dodá chuť do života úplně každému. Nakonec i tetička podlehne a začne mít Pollyannu ráda. Postupně se díky Hře na radost změní život všem.
V knize je zmínka o skleněných hranolech, které rozzářili pokoj pana Pendletona a ke konci příběhu také Pollyanně, která onemocněla a přestala hrát „hru na radost“. Tak se mi tento příběh vryl do paměti, že když jsem v dospělosti poprvé uviděla lapače slunce plné hranolků, musela jsem je mít. Objednala jsem si je z jednoho českého e-shopu. Jaké bylo mé zklamaní, když se nejednalo o křišťálové sklo, ale pryskyřici z Číny a produkt byl vlastně takový „lagric“, jak by řekla má babička. A tak jsem se rozhodla, že si lapače slunce udělám vlastní.
Mám ráda vše co se třpytí. Mám ráda naši zem a umění. Mám ráda kvalitu. A abych přišla na jiné myšlenky, také ráda tvořím. Takže proč neudělat radost i někomu z vás? Hranoly v mých lapačích jsou pouze od našich mistrů sklářů. Kameny jsou také především z České republiky. Energeticky je nám nejblíže to, z čeho jsme vzešli.
Jak hrát?
Hra na radost
Já ti pomůžu,“ slíbila Pollyanna obratem.
“Ale no tak, slečno Pollyanno!“ namítla Nancy
Na okamžik se rozhostilo ticho. Obloha rychle potemněla a Pollyanna ucítila, jak jí její společnice sevřela o něco pevněji paži.
“Myslím, že jsem nakonec ráda, že ses o mě bála – trochu. Protože jsi pak za mnou přišla,“ zachvěla se.
“Ovečko malá! A taky máte určitě hlad. Mám strach, že si budete muset dát se mnou jenom chleba a mléko. Vaší tetě se to nelíbilo… Protože jste nepřišla dolů k večeři.“
“Ale já jsem nemohla. Byla jsem tady nahoře.“
,To ano. Jenže ona nevěděla, že tam jste!“ namítla úsečně Nancy a snažila se potlačit smích. “S tím mlékem a chlebem je mi to líto. Opravdu.“
“To nic. Já z toho mám radost.“
“Radost! A proč?“
“Já mám mléko a chleba ráda. A kromě toho budu jíst s tebou. Je docela jednoduché se z toho radovat.“
“Zdá se, že vy nevidíte nic těžkého na tom mít radost úplně ze všeho” odsekla Nancy a tlumeně se zasmála při vzpomínce na to, jak se Pollyanna statečně snažila najít zalíbení v prázdném podkrovním pokojíku.
Pollyanna se tiše zasmála.
,Víš, to je prostě taková hra.“
“Hra?“
Jistě. Hra na radost”
“O čem to, prosím tě, mluvíš?“
“No prostě hra. Naučil mě ji tatínek a je báječná,“ vysvětlovala Pollyanna. “Hráli jsme ji pořád. Od doby kdy jsem byla malá, opravdu malá holčička. Pak jsem o ní pověděla dámám z ženského spolku a ty ji hrály taky Aspoň některé.“
“A co to je? Já se ve hrách vlastně moc nevyznám.“
Pollyanna se znovu zasmála, ale současně si i povzdechla. V nadcházejícím soumraku vypadala její tvářička vyzáblá a plná smutku.
“Začali jsme ji hrát s berlemi, které jsme dostali ve věcech, které přišly ve sbírce pro naši misii.“
“S berlemi?“
Přesně tak. Rozumíš… Já jsem chtěla panenku a tatínek jim to napsal. Když ale dorazila zásilka s věcmi, ta paní nám napsala, že žádné panenky neměli, ale zato našla malé berličky. Takže je posílají, Protože by se mohly někdy nějakému dítěti hodit. A tak to všechno začalo.“
“No, já musím říct, ze tohle mi zrovna jako hra moc nepřipadá“ prohlásila Nancy takřka podrážděně.
“Ale ano. Ta hra spočívá v tom, ze si člověk najde na všem něco, z čeho může mít radost. Nezáleží na tom, co to je,“ vysvětlovala Pollyanna nadšeně. “A my jsme s tím začali právě tehdy u těch berlí.“
To mě podržte! Z čeho bych měla mít radost, když dostanu pár berlí, ale chtěla jsem panenku!“ Pollyanna zatleskala.
“Ale něco se tam najít dá! Opravdu!“ zvolala. “Ani já jsem to napoprvé nedokázala najít, Nancy“ dodala v náhlé touze se svěřit. “Musel mi to povědět tatínek.“
Takže doufám, že teď to ty povíš zase mne“ skoro vyštěkla Nancy Je to úplně jasné! Stačí mít radost z toho, že člověk ty berle nepotřebuje sám!“ vyhrkla Pollyanna vítězoslavně, vidíš jak je to prosté…
Když to víš.“
“Hm… To je snad to nejpraštěnější, co jsem kdy slyšela,“ vydechla
Nancy a vrhla na Pollyannu takřka vystrašený pohled.
“Ale to není vůbec praštěné… Je to nádherné,“ trvala Pollyanna nadšeně na svém. “A od té doby jsme hráli tuhle hru pořád. A čím to bylo těžší, tím větší zábavu to přinášelo. Jenže někdy… někdy je to příliš těžké. Jako když tatínek člověku odejde do nebe a tobě nezůstane nikdo jiný než dámy z ženského spolku.“
“Nebo když vás přivedou do mrňavé komůrky pod střechou, kde vůbec nic není,“ zabručela Nancy.
(úryvek z knihy Pollyanna od Eleanor H. Porter)